Pomazání nemocných 

Bible, List Jakubův 5
  • 14Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.
  • 15Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.
  • 16Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.
  • 17Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců.
  • 18A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu.
  • 19Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět,
  • 20vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.
Pomazání nemocných udělujeme v naléhavých případech dle možnosti okamžitě - stačí zavolat (viz kontakt).
Jednou ročně udělujeme pomazání nemocných hromadně v kostele a domovech důchodců.
 
https://www.liturgie.cz/pomazani-nemocnych/
 

Mazání požehnaným olejem doprovázené slovy "Skrze toto svaté pomazání..." představuje, vyjádřeno tradičními pojmy, materii a formu této svátosti. Pomázání olejem v Bibli a v liturgii vždy naznačuje působení Ducha svatého, a to také podtrhují pronášená slova.

Když kněz nemocného maže a říká slova svátostné formule, jsou to viditelné prvky. V té chvíli se ovšem děje také něco, co smyslům přístupné není - sám Duch svatý sestupuje na nemocného, aby ho posílil, připodobnil trpícímu Kristu a jako celého člověka - tj. na duši i na těle - zachránil.

Svátostné mazání je zakončeno modlitbou, kterou kněz vybere podle situace nemocného.

 

Kněz vezme posvěcený olej a maže nemocného na čele a na rukou. Říká přitom jednou:   Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha Svatého. Odpověď: Amen.   Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Odpověď: Amen.   Pak se kněz modlí jednu z předepsaných modliteb podle situace nemocného.

V jakémkoli utrpení, které člověk snáší, a zároveň ve veškerém světě bolesti je nevyhnutelně obsažena otázka: Proč? Je to otázka po příčině, smyslu a zároveň po konečné hranici (až kam?), čím zvláště je utrpení lidské.

Je nepopiratelné, že bolest, především těla, velmi široce postihuje všechny živočichy, ale pouze člověk zasažený utrpením si uvědomuje, že trpí, a ptá se po příčině; a trpí jako člověk ještě krutěji, nenachází-li uspokojivou odpověď. Je to těžká otázka, stejně jako jiné, velmi podobné, které se dotýkají zla. Proč je zlo? Proč je zlo na světě? Kdykoli se takto dotazujeme, ptáme se také do určité míry na utrpení.

Obě otázky jsou nesnadné, když je klade člověk člověku, lidé lidem; ale také tehdy, položí-li je člověk Bohu. Člověk se odpověď totiž nemůže dozvědět od světa, i když utrpení ze světa pochází, ale od Boha, neboť je Stvořitel a Pán světa. Je dobře známo, že lidé v této otázce dospěli nejen k tomu, že jsou mnoha způsoby zmítáni pochybnostmi a přou se s Bohem, ale dokonce se odvažují i samotného Boha popírat. Jestliže existence světa odhaluje lidské duši existenci Boha, jeho moudrost, moc a velikost, zdá se, že zlo naopak tento obraz někdy úplně zakrývá, a tím více v každodenních obtížích, kdy je tolik utrpení bez provinění a tolik viníků bez spravedlivého trestu. Tato okolnost tedy ukazuje – snad více než cokoli jiného –, jakou závažnost má otázka po smyslu utrpení.

"Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). Tato slova, která pronesl Kristus v rozmluvě s Nikodémem, nás uvádějí jakoby do středu Božího jednání přinášejícího spásu. Vyjadřují také samotnou podstatu křesťanského učení o spáse, tj. teologie vykoupení. Vykoupení však znamená osvobození od zla, a proto je těsně spjato s otázkou utrpení. Podle slov řečených Nikodémovi dává Bůh svého Syna "světu", aby osvobodil člověka od zla, jež v sobě skrývá krajní a absolutní rozměr utrpení. Zároveň samotné slovo "dát" ("že dal") naznačuje, že toto osvobození má vykonat jednorozený Syn svým vlastním utrpením. A v tom se projevuje láska, skutečně nekonečná láska jak jednorozeného Syna, tak Otce, který kvůli tomu "dal" svého Syna. To je láska k člověku, láska ke "světu": láska vykupující.

Člověk totiž umírá tehdy, když ztrácí život věčný. Opakem spásy tedy není jakékoli dočasné utrpení, ale utrpení přesně vymezené a neměnné: rozumí se jím ztráta věčného života, odmítnutí Bohem, zatracení. Jednorozený Syn byl dán lidem, aby zachránil člověka především od tohoto trvalého a zásadního zla. Musí tedy ve svém spásném poslání zakoušet utrpení v jeho transcendentních kořenech, z nichž se šiří celými dějinami lidstva. Avšak takové transcendentní kořeny utrpení jsou zakotveny v hříchu a smrti: souvisejí totiž se ztrátou věčného života. Poslání jednorozeného Syna spočívá právě v tom, že vítězí nad hříchem a smrtí a svou poslušností až k smrti je přemáhá svým zmrtvýchvstáním. (sv. Jan Pavel II.)

 

 

 

 

 

<table border="0" cellpadding="1" cellspacing="5" style="margin-bottom: 0px; font-size: 12.8px; font-family: " arial="" ce",="" "helvetica="" arial,="" helvetica,="" sans-serif;"="" width="720">